Sojuz 14
Sojuz 14 | |
---|---|
Údaje o lodi | |
COSPAR | 1974-051A |
Hmotnost | 6 800 kg |
Údaje o letu | |
Volací znak | Беркут (Berkut - "orel skalní") |
Členů posádky | 2 |
Datum startu | 3. července 1974 18:51 UTC |
Kosmodrom | Bajkonur, Kazachstán |
Nosná raketa | Sojuz |
Délka letu | 15 d 17 h 30 min 28 s |
Datum přistání | 19. července 1974 08:50 UTC |
Spojení se stanicí | |
Apogeum | 217 km |
Perigeum | 195 km |
Sklon dráhy | 51,6° |
Doba oběhu | 88,6 min |
Počet oběhů | 255 |
Navigace | |
Předchozí Sojuz 13 Následující Sojuz 15 |
Sojuz 14 byl let sovětské kosmické lodi v rámci programu Sojuz. Kosmonauty Jurije Arťuchina a Pavla Popoviče vynesl na vesmírnou stanici Saljut 3. Mise byla součástí sovětského programu Almaz na vyhodnocení vojenských možností pilotovaných letů. V době 16denního letu nebyla jeho vojenská povaha a ani vojenská povaha samotné stanice sovětskými oficiálními místy oznámena.
Posádka
- Pavel Popovič (2), velitel lodě
- Jurij Arťuchin (1), palubní inženýr
(v závorkách je uveden dosavadní počet letů do vesmíru včetně této mise)
Záložní posádka
- Gennadij Sarafanov
- Lev Ďomin
Start
Kosmická loď se dvěma kosmonauty na palubě odstartovala pomocí stejnojmenné rakety z kosmodromu Bajkonur večer 3. července 1974. Byl to 49. let kosmické lodi s kosmonauty z naší planety.
Průběh letu
Loď se podařilo připojit s pomocí automatiky a v posledních 100 metrech ručně po dvou dnech letu k sovětské orbitální stanici Saljut 3. Potom oba členové posádky přestoupili do stanice. Posádka testovala schopnosti orbitální stanice jako pilotovaného vojenského satelitu. Zároveň byly prováděny testy systémů Almazu jako například fotovoltaických panelů. Byla prováděna i lékařská vyšetření s aparaturou Polynom 2M. Kosmonauti věnovali denně dvě hodiny cvičení a díky tomu byli později schopni sami na Zemi z kabiny vylézt vlastními silami. Byly pořizovány spektrogramy horizontu Země i snímkován povrch, zejména Asie a Atlantiku. Souběžně s nimi byly do mezinárodního meteorologického programu TROPEX 74 zapojeny další sovětské družice Meteor. Volací znak lodě byl Berkut.[1]
Závěr letu
Přípravy k přistání byly prováděny předposlední den letu. Den poté 19. července se posádka oblékla do skafandrů, přestoupila do Sojuzu a zahájila sestup. Během něj se odpojily a shořely části Sojuzu vyjma kabiny. Ve výši 7 km se otevřel padák a nad zemí se zapojily přistávací motory. K přistání kabiny došlo 19. července s odchylkou pouze 2 km v přistávací oblasti 140 km jihovýchodně od Džezkazganu v Kazachstánu[2].
Odkazy
Reference
- ↑ VÍTEK, Antonín; LÁLA, Petr. Malá encyklopedie kosmonautiky. Praha: Mladá fronta, 1982. Kapitola Pilotované kosmické lety, s. 294.
- ↑ CODR, Milan. Sto hvězdných kapitánů. Praha: Práce, 1982. Kapitola Jurij Petrovič Arťuchin, s. 39.
Externí odkazy
- Mise Sojuzu na webu MEK
Kosmické lodi Sojuz a jejich seznam | |
---|---|
Sojuz-MS (2016– ) | |
Sojuz-TMA-M (2010–2016) | |
Sojuz-TMA (2003–2011) | |
Sojuz-TM (1986–2003) | |
Sojuz-T (1976–1986) | |
Sojuz 7K-TM (1975–1976) | |
Sojuz 7K-T (1973–1981) | |
Sojuz 7K-OKS (1971) | |
Sojuz 7K-OK (1966–1971) | |
Nepilotované | Kosmos 133 • Kosmos 140 • Kosmos 186 a Kosmos 188 • Kosmos 212 • Kosmos 213 • Kosmos 238 • Sojuz 2 • Kosmos 379 • Kosmos 396 • Kosmos 398 • Kosmos 434 • Kosmos 496 • Kosmos 573 • Kosmos 613 • Kosmos 638 • Kosmos 670 • Kosmos 672 • Kosmos 772 • Kosmos 869 • Kosmos 1001 • Kosmos 1074 • Sojuz 20 • Sojuz T-1 • Sojuz TM-1 |
Sojuz 7K-L1 (1966–1970) | viz program Zond |